Srpen 2013

Birdy

26. srpna 2013 v 21:16 | Klára |  Moje srdeční záležitosti
Tak tuhle mladičkou zpěvačku jsem si v poslední době moc oblíbila...:-) Birdy, vlastním jménem Jasmine van den Bogaerde, je teprve 17 let. Podle mě je dokonalá...;) Zpívá úžasně, až mě někdy mrazí, a z videoklipů na mě působí i moc sympaticky... Je přirozená, na většině klipů není téměř namalovaná a třeba i díky tomu (alespoň pro mě) vyčnívá.
Moc se těším na její nové album. Momentálně od Birdy poslouchám několik písniček stále dokola... Poprvé jsem slyšela Skinny love, kterou mám ráda a stále občas poslouchám, ale poté jsem objevila Shelter, která mě dostala ještě víc :).

Sem vložím písničky, které poslouchám v posledních týdnech...:)






26.8.

26. srpna 2013 v 19:08 | Klára |  Deník
Zase piju kafe. Depčím. Poslouchám hudbu.

And my blood won't stick
To the confines of my veins
And your heart
Is gonna tear mine away...

Tohle bylo výstižné před dvěma měsíci. A teď? Vlastně ani nevím. City jsou jako barvy, které někdo náhodně, bez důvodu vylil na papír. A ony opět bez důvodu, nebo snad působením deště či slunce, vybledly.
Co jsem bez tebe?
City byly tak pomíjivé, tak nereálné, ale alespoň mě udržovaly nad hladinou. Teď se už znovu musím držet sama. Zdálo se, že to zvládnu. To zdání se usadilo v mé hlavě, před několika týdny, jenže to jsem ještě nebyla doma. Na druhé polovině pokoje spala spolubydlící, stačilo vyjít ze dveří a na dosah byla sestřička... Každý den měl svůj přesně určený program.
6:30 budíček, rozcvička. 7:00 snídaně. Potom komunita, relaxace, skupina, atd, atd. Stále zde někdo byl. Stále se něco dělo.
A teď, když se zavřu mezi čtyři stěny, je zde ticho, se kterým musím bojovat sama. Myšlenky, proti kterým si nechci brát prášek. Prázdnota, kterou musím sama vyplnit.
A snažím se.
Moc doufám, že tyto zápisy budou čím dál pozitivnější. Občas v to i věřím. Především, když nejsem zcela v depresi a vidím barvy, vidím světlo.
Rozhodla jsem se pokračovat v deníku, který jsme ve Šternberku každý den psali, každé ráno odevzdávali. Rozdíl bude jen v tom, že teď už mi na mé zápisy nebude odpovídat psycholožka. Nebudu dostávat každé odpoledne deník zpátky s odpovědí, s otázkami, které mě mají posunout dál. Je to už na mě, abych se posunula dál.

Jsem depresivní. Jsem nevyrovnaná. Prý mám i hraniční poruchu a kdovíco všechno.

Ale diagnóza není podstatná. Nevěřím ani v léčbu za pomocí prášků, zvlášť když jsem jich vyzkoušela už tolik. Důležité je, že jdu dál, bojuju a...už si troufám i říct, že věřím. I když vím, že za pár minut to možná budu vidět opět jinak.


procházka po areálu PL

26. srpna 2013 v 18:54 | Klára |  Literární tvorba
"můžete dát to ticho do slov?"
říkali nám.
ne, někdy nemůžu. (nikdy?) nemůžu.

vyjdu z budovy. lavičky, několik sedících a kouřících postav. můj úsměv. "jdu rozcházet jezinky," prohodím. zabít je nejde, na to jsou moc rychlé.

přede mnou dvě obvyklá kolečka areálem PL. pohled zabodávám do mříží na oknech. a rozhlédnu se po oplocené části kolem jedné budovy. pod stromem u plotu postává vysoká dívka v růžovém tílku a oranžové sukni. popojde k plotu, opře se o něj a odhrne si dlouhé vlasy z obličeje. jaké by to bylo na jejím místě? v její kůži? za tím plotem?


zrychluji, úzkost stoupá a jezinky přibývají. míjím budovy. z jedné z nich se ozývá křik. chvíli naříkání, po nějaké době připomíná spíš řev divokého zvířete. přejede mi mráz po zádech a zároveň závidím... moje bolest mlčí. nejde nahmatat. kdyby dokázala křičet, stéct po tváři v slzách nebo mi roztřást ruce, byla bych konečně šťastná. svým způsobem. zastavuji u stromu a sedám na lavičku. v dálce vidím les. uvnitř se rodí přece jen náznaky klidu. smíření.

F 603. F 32. no a co? jsou to jen dvě písmena a pět čísel. a co dál? uvědomění. jsem víc než ty dvě diagnózy. a zároveň je můžu přijmout, nemusím se nenávidět. všechno je propojené. moje radost a energie, kterou viděli, slyšeli, i já, chvíli, snad. impulzivita. puchýře a slzy, vytěsněné na okraj, ztracené v propasti, kde čeká i moje tělo. bezprostřednost. emilia. nůžky a jizvy. stezka přes propast, pochopila jsem, že musím až dolů, že lávka pod mýma nohama byla spletená z iluzí, falešných nádechů, zatímco jsem byla pod vodou. a voda všude, i v ústech.

zavírám oči. a opět otvírám. vše kolem mě je, svět stále existuje, stromy jsou zelené, každý má jiný odstín zelené a jiný tvar listů. pod nohama cesta. a vracím se zpět, na začátek, první nádech, první osamění, první sníh, první jizva. co vše jsem tehdy cítila? blížím se k první lavičce u vchodu, postavy se nezměnily, jen kouří už třetí cigaretu. mžourám. moje oči jako by byly znovuzrozené.
jak dlouho jsem neviděla barvy?

bez názvu

26. srpna 2013 v 18:46 | Klára |  Literární tvorba
(Minulost... bohudík nebo bohužel?)


Lykke Li.
Kouřová clona, mlha, mosty, propasti. Točím se na židli u psacího stolu. Znovu, znovu. Chci, aby se mi točila hlava. Chci, abych ji mohla vzít do ruky a vymačkat vzpomínky. Pocity. Abych se mohla soustředit. Možná.
Možná ne. Svým způsobem se mi tenhle stav líbí...
Pokoj je tak daleko, stůl, lampa, světla, podlaha... Všechno se zdá být tak vzdálené.
Jsem bolest. Jsem hnisající srdce. Tělo z třísek.
Tell me when you hear my silence.
Jako by nezbývalo nic než ticho. Rozkrájela jsem všechny zvuky, nevím, co jsem chtěla najít. Zbyl jen vzduch. Ani toho není dost.
K čemu?
Prý jsem odvážná. Nevím, zda je to odvaha, zoufalství nebo iluze. Sweet nothing.
Potřebuju tvoje slova. Nebo tvoje ticho. Chci, abys mi řekl, že ten stín s ostrými drápy, který si chce přivlastnit moje ruce, tělo, chce se mnou splynout, nejsem já. Nebo aspoň ne moje jediné já. Že clona se rozpustí a za ní je víc než utrpení.
Ne. Jen ticho. Jen oči. Oči, které ví, chápou, nesoudí. Jsem jako malá holka, která čeká odpuštění od dospělých. Čeká, až někdo přijde a vytrhne jí obrovský balvan a ona ho nebude muset dál vláčet.
Nevím co chci. Možná jen sednout si naproti němu, mlčet, brečet. Dostat z těla, z duše veškerou bolest. I když vím, že to nikdy nepůjde.
Očekávám milost? Spásu? Odpuštění?
Co chci vlastně slyšet, když už všechno vím, všechno chápu? Chci snad slyšet, že to, co vidím, není vše?