procházka po areálu PL

26. srpna 2013 v 18:54 | Klára |  Literární tvorba
"můžete dát to ticho do slov?"
říkali nám.
ne, někdy nemůžu. (nikdy?) nemůžu.

vyjdu z budovy. lavičky, několik sedících a kouřících postav. můj úsměv. "jdu rozcházet jezinky," prohodím. zabít je nejde, na to jsou moc rychlé.

přede mnou dvě obvyklá kolečka areálem PL. pohled zabodávám do mříží na oknech. a rozhlédnu se po oplocené části kolem jedné budovy. pod stromem u plotu postává vysoká dívka v růžovém tílku a oranžové sukni. popojde k plotu, opře se o něj a odhrne si dlouhé vlasy z obličeje. jaké by to bylo na jejím místě? v její kůži? za tím plotem?


zrychluji, úzkost stoupá a jezinky přibývají. míjím budovy. z jedné z nich se ozývá křik. chvíli naříkání, po nějaké době připomíná spíš řev divokého zvířete. přejede mi mráz po zádech a zároveň závidím... moje bolest mlčí. nejde nahmatat. kdyby dokázala křičet, stéct po tváři v slzách nebo mi roztřást ruce, byla bych konečně šťastná. svým způsobem. zastavuji u stromu a sedám na lavičku. v dálce vidím les. uvnitř se rodí přece jen náznaky klidu. smíření.

F 603. F 32. no a co? jsou to jen dvě písmena a pět čísel. a co dál? uvědomění. jsem víc než ty dvě diagnózy. a zároveň je můžu přijmout, nemusím se nenávidět. všechno je propojené. moje radost a energie, kterou viděli, slyšeli, i já, chvíli, snad. impulzivita. puchýře a slzy, vytěsněné na okraj, ztracené v propasti, kde čeká i moje tělo. bezprostřednost. emilia. nůžky a jizvy. stezka přes propast, pochopila jsem, že musím až dolů, že lávka pod mýma nohama byla spletená z iluzí, falešných nádechů, zatímco jsem byla pod vodou. a voda všude, i v ústech.

zavírám oči. a opět otvírám. vše kolem mě je, svět stále existuje, stromy jsou zelené, každý má jiný odstín zelené a jiný tvar listů. pod nohama cesta. a vracím se zpět, na začátek, první nádech, první osamění, první sníh, první jizva. co vše jsem tehdy cítila? blížím se k první lavičce u vchodu, postavy se nezměnily, jen kouří už třetí cigaretu. mžourám. moje oči jako by byly znovuzrozené.
jak dlouho jsem neviděla barvy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 26. srpna 2013 v 23:31 | Reagovat

Stromy jsou úžasné. A barvy? Barvy kolem vnímám každý den, někdy intenzivně, jindy jen tak, obecně. Pestrý je ten náš svět a nejsmutnější je den, kdy jím lhostejně procházíme a ničeho si nevšímáme, vše bereme jako samozřejmost a nedovedeme si vychutnat ani sousto jídla. Jíme mechanicky, pijeme mechanicky, přemisťujeme se mechanicky.
A občas se probereme a podíváme kolem sebe.

2 BillyPalty BillyPalty | E-mail | Web | 15. března 2017 v 4:26 | Reagovat

wh0cd616535 <a href=http://buyviagra2017.com/>india viagra</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama